Teprve dnes nás zastihla smutná zpráva, že zemřel Karel HELMICH, autor loga Aeroklubu ČR a držitel čestého vyznamenání FAI - diplomu Paula TISSANDIERA.

Vše, co bychom rádi poznamenali je vyjádřeno cele v dále uvedeném nekrologu pana  Miroslava SÍGLA. Nezbývá nic jeného, než dodat: Karle, děkujeme a čest Tvojí památce.

Členové Aeroklubu České republiky.

Novinář, s nímž o zábavu nebyla nikdy nouze

Kdo by z okruhu leteckých a jiných novinářů nejen v Praze, ale  i v zahraničí neznal  Karla  Helmicha (*1926) jménem!?  Dosáhl nejvyššího ocenění  Mezinárodní letecké federace  FAI - a sice Řád Paula Gastona Tissadiera. Ten žil v létech 1843 - 1899, proslavil se jako vzduchoplavec, když se svým balónem vystoupal do výšky 8600 metrů, když jako první  konal pokusy se vzducholodí poháněnou elektrickými motory. To, prosím, všechno vím od  mého přítele Karla, o němž vám chci povědět  několik následujících vět, vlastně převyprávět  jeho zajímavý životaběh.

Za Protektorátu (1939-1945) čistil obuv u Bati, pak se učil kamnářem, hrnčířem, malířem porcelánu. A k tomu  ještě odmaturoval na klasickém gymnáziu, hned po válce.  Spolužák ho zlákal na studium bakteriologie, které spočívalo vlastně jen v mytí laboratorních Petriho misek. Jenomže když záhy zjistil, že před ním bylo tolik objevitelů a objevovat již není co, medicína přišla o jednoho génia, zatímco jeho spolužák to dotáhl na jednoho z ředitelů světoznámé farmaceutické firmy Bayer.

Karla táhlo umění, zkoušel studovat sochařinu u profesora Znoje, ze zkoušek na Uměleckoprůmyslové škole ho vyhodili, doslova, jak říkal. Jak by ne!  Vždyť si dovolil na plakát místo sovětského osvoboditelského tanku T 34  s rudými vlajkami  nakreslit americký džíp UNRRA (pamětníci vědí,  že to byla česky řečeno  Správa OSN pro obnovu a rozvoj).  Kdo by z těch poválečných let nepamatoval na konzervy vepřového s jablky, „landšmíty" a šunky s vejci, pomerančové a jiné ovocné prášky a také žvýkačky! Také Karlovi se asi sbíhaly sliny, když všechnu tuto potravinovou pomoc  nám vyhládlým „čecháčkům" poslanou z USA,   na ten džíp  namaloval. Aby své ideové zvrácenosti dodal korunu,  jeho plakátu  vévodil nápis Welcome!

Už chápete, proč to ten Karel nemohl mít v životě nikdy jednoduché? Po tomhle prvním vyhazovu zamířil o kus dál - Pražáci to znají -  na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.  Zapsal si toho požehnaně: kromě filozofie, estetiky, dějin umění také externě latinu, řečtinu a hebrejštinu.  V jeho rodu byli totiž kromě Němců a Rakušanů také dva Izraelci. Jenomže  na přednáškách  Jana Mukařovského (1891 - 1975) Karel příliš nechápal, o čem ten slovutný profesor vůbec mluví? Věnoval se víc soukromě němčině a angličtině, které zapsané na indexu neměl, ale zdály se mu praktičtější pro život. 

Protože jeho rodina byla  kdysi okradena nejdříve nacisty a potom komunisty, usoudil, že by mu lépe vyhovovala sféra juristická, než znalosti  gestaltizmu  neboli vědě a výzkumu celistvých  psychických tvarů. Na  Právnické fakultě v jednom semestru potřebovali zrovna třetího do mariáše, paragrafy začal také studovat i právo směnečné  a v tom nešťastném roce 1951  získal doktorát. Ano, prosím, Karel byl JUDr. - na to jsem hned v úvodu zapomněl. Zato on v té „podělané době" si stačil všimnout, že strana  s vládou potřebují čerstvé absolventy k politickým procesům, že je v ohrožení jeho existence, tak hledal únik - a  nastoupil - kam asi? - jako právník Českého národního aeroklubu.

Musel však dokončit základní vojenskou službu, chtěl do pilotky, ale tehdy zrovna zavřeli jeho bratra pro velezradu a špionáž  na 12 let do žaláře, jeho tchána na 20 let v procesu s Miladou Horákovou.  Jeho rodina vedla vůbec soukromé války, nejprve s Habsburky, pak s Hitlerem a marxisty všech druhů. Neustále někdo seděl v Jáchymově nebo na Mírově, či ještě předtím padl jako legionář někde na Sibiři,  byl popravován v berlínské Ploetzensee či vyhazován ze zaměstnání. Dva sudetští bratranci našeho Karla padli jako „wehrmachtsoldaten" ve Francii. Ostatní německé příbuzné  mají na svědomí Liberátory 8. letecké armády USA. „Přežil to jenom německý bratranec Fricek, slavný jako lékárník a bigamista", říkal mi  Karel a hned dodával: „ Měl Češku i Němku zároveň...dnes to bude taky dědek..."

Touhu po vojenské letecké kariéře  rázně ukončil sám ministr národní obrany JUDr. Alexej Čepička (ten, co si vzal dceru prezidenta za ženu).  V životě pak už nikdy tak rychle neletěl. Zájem o létání ho však nepustil, tak alespoň spolupracoval s tehdejšími časopisy Rozlet a Letectví.  Potřebovali grafika, Karel od mládí rád kreslil, výtvarné nadání částečně zdědil a u toho zůstal celých dvacet let - stačí se do těch ročníků Letectví podívat, jak  Karel dokázal každý výtisk vyšperkovat. Dalších dvacet let  byl sekretářem redakce v časopisu Svět motorů. Řádu za odvahu se nedočkal - všechna ta periodika patřila totiž vojákům.  Grafické zpracování časopisů, kreslení „špíglů", využívání moderní techniky  - to vše se mu zadřelo tak za kůži, že stanul v čele Klubu výtvarných a technických redaktorů ve Svazu čs. novinářů. Externě přednášel šest let na Fakultě žurnalistiky UK, organizoval postgraduální kurzy v tomto oboru.  Léta sedmdesátá, osmdesátá!  Karel byl na pokraji průšvihu, protože jeho posluchači se dozvídali i věci nevídané a neslýchané.

Po listopadu 1989  si Karla pamatuji z redakce obnoveného týdeníku Reportér. Netušil jsem, že  kromě toho  je šéfredaktorem evropské sekce kanadského exulantského periodika Západ.  Oba časopisy brzy tiše zanikly. Karel se vrátil k létání, působil v měsíčníku Pilot, který vydávala Letecká amatérská asociace. Také fungoval krátce u Vládi Drbohlava, proslulého šéfredaktora   měsíčníku Typografia.  Přišel tam jakýsi  „nýmand - privatizátor" a  náš nejslavnější časopis s mezinárodním ohlasem, který vycházel od roku 1888,  přivedl znovu k  zániku (předtím měl také dvě přestávky). Jenomže když se  začali   typografové ze zahraničí podivovat nad tím, jak se u nás zachází s takovým „zlatým zbožím", tak před několika lety Typografii obnovili.  Ale to už Karel spoluzákladal měsíčník Diagnóza - žel opět jepičího života.  V obnoveném Foglarově Hlasateli dosloužil svá povinná léta pro vyměření důchodu.

Literatura a novinařina by přišla o mnohé, kdyby to  Karel „zabalil" jako někteří jeho vrstevníci. Sepsal memoáry o  známém fotoreportéru Karlu Sitenském, Báje a pověsti lidu leteckého, připravil Milovaného despotu, což jsou povídky o pejscích. Pro cestovní kanceláře vyrobil několik itinerářů a  ilustroval hlavně dobrodružné knížky. Nezapomínal na kamarády v exilu a psal jim  do rakouského měsíčníku Klub. A než by sypal drobečky ptáčkům ve Vrchlického či jiných sadech v okolí jeho bydliště anebo se bavil s podobnými dědky o chorobách, věnoval  se nadále bez přestání a  nezištně funkci předsedy stejně chudého Klubu leteckých novinářů.

Naposledy mne pobavil  e-mailem,  a dopustil bych se velkého profesního prohřešku, kdybych ho jen parafrázoval. Tady je v čisté „helmichovské" podobě:

Začaly mne bolet dásně a děsně. Léčil jsem je neúspěšně slivovicí a když to trvalo dlouho, obrátil jsem se na přítele - stomatologa, který zjistil váčky u osmi zubů, poslal mne na stomatochirurgii. Tam mne zbavili ústní okrasy a nechali pro obveselení bezzubého šišlajícího dědečka.  Ale pracovali špičkově -  teď ovšem sedím doma a čekám na protézy. 

Dělám si kaše místo krkovičky,   s vínem a slivovicí dezinfikuji dutinu ústní. Samotnému je mi smutno a proto očekávám kamarády, kteří by terapeuticky přispěli.  Vrátil jsem se domů, kde malíř maloval kuchyň, v obýváku řemeslník brousil parkety, já měl navíc vyhřezlou plotýnku, přišlo nás navštívit najednou hned devět slovenských příbuzných, ještě k tomu vegetariánů, netekla teplá voda a v lednici byl alkoholový deficit. 

Hlídám vnuka spolu s důchodkyní, zvládám pachole i jeho neobyčejně kvalitní stolici.  V telefonu mi nikdo nerozumí. Abych se občas uklidnil,   nakládám buřty s cibulí.  Po válení v posteli mi zeslábly nožičky, tak se učím znovu chodit.

Česká politika mne stojí peníze, protože si po výrocích pánů politiků musím dát panáka, abych se duševně vyrovnal. Přemýšlím, jak rozmixovat segedínský guláš a čekám, až mne přátelé politují. Vzhledem k svému pesimizmu (!) očekávám, že se na internetu dozvím, jak poslanec B. (no ten vůl po tatínkovi, který z mateřské školky šel rovnou do parlamentu) za podpory papeže a našeho kardinála palácovým pučem  odstaví prezidenta naší republiky a nově bude ustavená Katolická česká republika. Vláda zakáže sex heterosexuálům, katedrálu z Pražského hradu odvezou na Slovensko nebo do Polska, neboť čeští neznabozi  si jí neváží.    Broučkovu Vikárku si ponecháme, neb v hospodách je naše budoucnost.

Mirku a přátelé ostatní,  přijďte  povzbudit slovem  stařečka.

Karle, odpusť mi tam kdesi nahoře,  že jsem na rozloučenou zneužil někdejší Tvá  vyprávění a „mejlové" korespondence, ale to jen proto, že vím jakýs´ měl smysl pro humor, že se od tebe brzy dozvím, jak se znovu držíš volantu nebo kniplu, neboť jak jsem u tebe mockrát slyšel, už ve  třista metrech  nad zemí je přece jen méně blbců.  Ano přátelé - mluvím v minulém čísle - JUDr. Karel Helmich zemřel 24. května 2010 ve věku nedožitých 84 let.

                                                                                                                               Miroslav Sígl  

<<< zpět