...Moravská Třebová, dějiště XV. PMČR

Tradice letiště se začala  psát v dobách prvorepublikových. U Moravské Třebové měla podle plánů československého předválečného hlavního štábu vzniknout velká letecká základna. Po dokončení plánovaných stavebních prací se Moravská Třebová měla svou velikostí a významem vyrovnat velkým letištím v Hradci Králové a v Olomouci. Tak by se zacelila mezera, daná velkou vzdáleností těchto letišť od sebe.

V případě války měly letouny operující ze staroměstského letiště podporovat obránce pohraničních opevnění čelící náporu německých vojsk z oblasti Kladska. Tyto vojensko-strategické důvody způsobily  nutnost umístění letiště do oblasti Hřebečska, obývané v naprosté většině německým obyvatelstvem. Jinak totiž převládala snaha budovat letiště spíše na území osídleném Čechy, aby jejich provoz nemohl být narušován bojůvkami henleinovců.

Jako první přilétly stíhačky

Podle předválečných pamětníků se ve Starém Městě objevila první československá letadla (údajně stíhačky Avia   B-534) již v roce 1936, asi jako součást vojenského cvičení.  V době mobilizace v září 1938 byla na letišti ve Starém Městě hotova zhruba jedna třetina stavebních prací. V období mobilizace na konci září 1938 bylo rozestavěné letiště využíváno letouny leteckého pluku  z Olomouce. Šlo o stíhací letku vybavenou deseti Aviemi B-534 a objevily se zde i Letovy Š-328 letky pozorovací.

Po podpisu Mnichovské dohody v roce 1939 bylo Staré Město v rámci záboru obsazeno jednotkami wehrmachtu. Po nich se zde koncem října objevily i letouny Luftwaffe. Na letišti tehdy stával ocelový montovaný hangár, který Němci před koncem války demontovali a odvezli neznámo kam.

Po skončení války zůstalo na letišti několik vraků vojenských stíhaček. Ty vydrancovali vandalové do takové míry, že skončily ve Weberově kovošrotu.  Cennou trofejí pro plachtařské nadšence však byl objev kluzáku ŠK 38 a gumových lan ukrytých ve městě jako pozůstatek  po Hitlerjugend.

První starty  na gumě

Na vlastnoručně opraveném kluzáku začali plachtaři s prvními starty pomocí gumového lana létat či spíše skákat z Křížového vrchu ve směru na Linhartice v prosinci 1945. Těchto letů se zúčastnili František Jánek, Oldřich Kutý, sourozenci Škodovi, J. Rychnovský. Oldřich Kutý doplňuje: „Starty na gumě, to byly hotové galeje. Celodenní dřina nám přinášela dva starty za den."

V roce 1947 před započetím činnosti na letišti zmíněná skupina provozovala bezmotorové létání na svahu nad kasárnami (dnešní Střední technická škola ministerstva obrany) v Moravské Třebové. Tam se byli stávající plachtaři přezkoušeni.

Pravděpodobně v roce 1947  se aeroklub přesouvá na bývalé polní vojenské letiště do Starého Města. Nadšenci s mladistvým elánem  překonávají počáteční obtíže. Začátky byly velice skromné, letecký materiál a používaná letadla zastaralá. Výroba nových letadel se po válce teprve připravuje.

Skupinka zapálených plachtařů ve své činnosti pokračuje. V této době byl hotov svépomocně vyráběný naviják (konstrukce a výroby  V. Götzla) s nímž, podle vzpomínek jednoho z prvních členů aeroklubu MT Ladislava Motálka: „...někdy šlo i ´o hubu´, neb nebylo navíjecí, vodicí ani sekací zařízení. Na navíjení lana na buben sloužil dřevěný kůl, kterým se lano na buben navádělo. Místo sekacího zařízení byl u navijáku připraven kovářský perlík, kterým se v případě nevypnutí lano přeseklo přes šasi navijáku."

V roce 1948 postavili členové aeroklubu dřevěný hangár. V roce 1949 jim byla přidělena první letadla: kluzák Z 23 Honza, větroň Krajánek a jednomotorový letoun Praga E114, který ovšem Moravskotřebovští nepřevzali, protože jim na něj chyběl pilot.

Změna výcviku, přechod na dvojsedadlovky

Významným mezníkem v životě aeroklubu je rok  1953, kdy je založena branná organizace Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou). Letišti bylo přiděleno místo placeného náčelníka, kterým se stal Vlastimil Pitter.

Plachtařský i motorový výcvik se neplatil a tak k létání stačilo jen nadšení a výdrž.  Bohužel především pro motorové létání byly nutné prověrky spolehlivosti a tak mnoho pilotů bylo uzemněno a  některým bylo létání znemožněno vůbec. Třeba jen proto, že příbuzní  žili v cizině  na západ od našich hranic. V zaváděném  systému všenárodní výchovy obyvatelstva, zaměřeného především na mládež,  získává  aeroklub nová školní a sportovní letadla. Postupně se upouští od výcviku na jednomístných kluzácích a výcvik je zajišťován na nových typech dvousedadlových letadel jak bezmotorových, tak motorových.

Plachtaři jsou cvičeni na dvojsedadlovkách VT109 Pionýr, motoroví piloti na Z-126 Trenér. Úroveň výcviku stoupá, zvyšuje se i počet dobrovolných  instruktorů -  učitelů létání, cvičených v ústřední letecké škole ve Vrchlabí. Z původní navijákové stanice, kde se létalo pouze s bezmotorovými letadly, vznikl na počátku šedesátých let silný aeroklub s převládajícím bezmotorovým odborem. Jsou vycvičeni první motoroví piloti Antonín Marek, Karel Vavřín, Jiří Jokeš. První z nich je i dnes ve svých sedmdesáti letech aktivním motorovým pilotem a instruktorem na UL letadlech.

První moravskotřebovské sportovní úspěchy

Aeroklub dosahuje na první sportovní úspěchy. Prvých, druhých a třetích celostátních plachtařských závodů žen v letech 1957, 1959 a 1961 se účastní členka našeho aeroklubu Stanislava Knapová. Miloš Kalášek a později i Karel Kuchař  se věnují motorové akrobacii a účastní se prvních soutěží. V roce 1962 dochází v Aeroklubech k rozsáhlým změnám. Režim není schopen bezúplatně provozovat letiště a výcvik a podmínky se rapidně mění. Náčelník Vlastimil Pitter je propuštěn a aeroklub je nutno řídit aktivisticky. Předsedou a náčelníkem se stává Miroslav Motýl. Do aeroklubu přichází nová technika, dvousedadlové větroně L-13 Blaník, vhodná jak pro výcvik, tak výkonné lety. Naše výkony se zvyšují.

30. srpna 1962 instruktor Oldřich Kutý na tomto větroni uletěl svou první 300 km cílovou trať a přistál na letišti v Lučenci. Splnil tak první diamantovou podmínku pro zlatý odznak „C" FAI.  V následujícím roce 1963 tuto trať uletěli i další piloti - instruktoři našeho aeroklubu Miroslav  Motýl a Jiří Jokeš.  V roce 1964 se podařilo Janu Kopeckému a Jiřímu Jokešovi uletět prvé uzavřené tratě o délce 300 km. Větroně typu Šohaj končí svou životnost a jsou nahrazovány výkonnějšími Orlíky VT16 a 116 vyrobenými v Orličanu Choceň.

V roce 1964 se poprvé nominují do Krajských plachtařských závodů piloti z Moravské Třebové. Miroslav Motýl obsazuje 10. místo a Jiří Jokeš je 12. V dalším roce 1965 se v sídle krajského aeroklubu v Hořicích konají 1. oblastní plachtařské závody.  Závodili  zde spolu závodníci Východočeského a Severočeského kraje. Aeroklub MT reprezentovali 3 závodníci: Jan Kopecký, Miroslav Motýl a Jaroslav Vach.  V roce 1967 přebírá funci aktivistického náčelníka  a předsedy Jaroslav Přikryl a místopředsedou je zvolen Jaroslav Vach. Tomu se v tomto roce podařilo splnit poslední dvě podmínky odznaku zlaté „C" FAI: uletět přelet 300 km a dosáhnout převýšení 3000 m. Získal tento odznak jako první moravskotřebovský sportovec. Daří se i na závodech. Na  oblastních plachtařských závodech v roce 1969 J. Vach zvítězil a spolu s dalším třebovským pilotem Janem Kopeckým, který se umístil na 5. místě, se nominovali na 9. plachtařské mistrovství  do Nitry 1970. O dva roky později na  10. plachtařském mistrovství  ve Vrchlabí 1972 se nominoval do reprezentačního družstva plachtařů.

Na Oblastních plachtařských závodech v Hořicích v roce 1972 je moravskotřebovský aeroklub zastoupen dokonce  celou čtvrtinou pilotů, celkem  šesti závodníky a obsazuje přední místa:  M. Keslar je druhý, J. Vach  třetí, J. Kopecký devátý. J. Kašpar  je devatenáctý, Z. Křivánek dvacátý čtvrtý a P. Sekáč dvacátý pátý. Laťka našich výkonů se posunuje výše.

První pětistovky a závody pro ženy

V roce 1970 Jan Kopecký na větroni VT116 Orlík  uletěl prvou volnou trať o délce 500 km a splnil tak druhý diamant do odznaku zlaté „C" FAI.  Jarmila Kupsová uletěla svou prvou uzavřenou trať 300 km. V roce 1973 je boj o nejvyšší výkony korunován uletěním prvé uzavřené tratě 500 km. 29. května 1973 se to podařilo Miroslavu Keslarovi na větroni VT116 Orlík na návratové trati 526 km s otočným bodem Staňkov. Tento pilot získává ve stejném  roce i převýšení 5000 m a stává se naším prvým držitelem odznaku zlatého „C" FAI se třemi diamanty. Za vynikající výkony v bezmotorovém létání je odměněn  spolu s Jiřím Jokešem  titulem mistr sportu. M. Keslar obsazuje i přední místa  na závodech. Na 13. plachtařském mistrovství v Nitře 1978 se umisťuje  v klubové třídě na čtvrtém místě. V roce 1981 na plachtařském mistrovství Čech vítězí a stává se mistrem České republiky v plachtění.

Aeroklub MT uspořádal v roce  1971 závody pro ženy, pro zvýšení  úrovně ženského plachtění a  i proto, že jich tehdy  v našem aeroklubu létala celá  řada.  Celkem byly uspořádány 3 ročníky závodu nazvaného Pohár Hedvy a aeroklubu MT. V prvním ročníku 1971  zvítězila D. Janečková z Broumova,  ve druhém v roce 1973 v kategorii 1. B. Tlapáková z Hodkovic a v kategorii 2. Chudiaková z Ružomberka. Ve třetím ročníku v roce 1975 zvítězila Marie Kyzivátová z Jičína. Ta právě zde začínala své vynikající sportovní úspěchy. 

Další úspěchy na sebe nenechají čekat. V roce 1971 obsazuje v sou-těži O pohár redakce časopisu Letectví a kosmonautika pořádaném na Rané členka AK Jarmila Kupsová první  místo, na 8. mistrovství Československa ve Zbraslavicích se umisťuje na druhém místě, stejně i na dalším 9. mistrovství v roce 1976 v Nitře. V roce 1979 na plachtařském mistrovství žen ve Dvoře  Králové vítězí a stává se mistryní ČSSR. Je nominována do reprezentačního družstva plachtařů a do roku 1981 nás úspěšně reprezentuje na závodech doma i v zahraničí.  V letech 1976 - 1980 postupně překonává 4 čs. rekordy v plachtění. Výkonu světové úrovně dosahuje v roce 1977, kdy na větroni Kestrel19 uletěla vzdálenost 635 km a pouze zhoršení meteorologických podmínek v závěru letu jí zabránilo překonat světový rekord v cílovém letu s návratem.

V roce 1973 vzhledem k počtu členů, kterých je v té době více jak 200, se aeroklub rozhoduje změnit místo aktivistického náčelníka na placeného, aby pracoval pouze na letišti. Funkci přebírá J. Přikryl. Předsedou je zvolen J. Vach, který tuto funkci vykonává do roku 1979.

Aeroklub nežil jen sportem. Jeho náčelník Jaroslav Přikryl  byl velmi aktivní a podařilo se mu získat finanční krytí pro rozsáhlé stavební úpravy. V letech 1969 - 1972 je postaven  v akci Z  svépomocí nový moderní hangár s ubytovací a kancelářskou budovou. Tyto objekty a zařízení splňují základní potřeby tehdejšího vybavení aeroklubu. Jeho členové na nich odpracovali 21 tisíc brigádnických hodin. Architekt Jan Kopecký, člen aeroklubu,  projektuje  zavěšení čelních vrat jedinečné v celé Evropě. AK MT se stává jedním z nejlépe vybavených aeroklubů v republice. Tato okolnost spolu s  výhodnou polohou ve středu republiky, dobrými meteo podmínkami  i účinnou politikou J. Vacha v reprezentaci a vrcholných plachtařských orgánech, vedla republikové orgány k vytvoření základny bezmotorového létání střediska vrcholového sportu v Moravské Třebové v roce 1975.

Prvé dva roky zde trénovalo pod vedením trenéra J. Vacha pouze reprezentační družstvo plachtařů, v roce 1977 sem přešli i reprezentanti v letecké akrobacii se svým trenérem Ivanem Tučkem. Ten se rok předtím stal mistrem světa v akrobacii. J. Přikryl se stává v roce 1978 vedoucím nově vzniklého Leteckého sportovního centra. Funkci placeného náčelníka aeroklubu za něj přebírá Milan Drábek.

Kompletní areál centra a aeroklubu MT byl předán do užívání v roce 1984. Výstavba trvala sedm let a nebylo jednoduché skloubit náročný trénink v Leteckém sportovním centru a udržet vysoko nastavenou laťku členů aeroklubu.

Rekordy a reprezentační dresy

I v ostatních leteckých odbornostech jsou členové aeroklubu úspěšní. Rozrůstající se motorový odbor má již 25 pilotů.  Jeho členové Stanislav Rezek a Josef Čermák závodí v letecké navigaci a  prvnímu se daří probojovat do reprezentačního čs. družstva. V akrobatickém létání dosahovali nejlepších výsledků Vladimír Peroutka  spolu s Petrem Poborským a Stanislavem Bajzíkem.

 Vladimír Peroutka je nyní  inspektorem ČSA a  jako koníčka létá obdivovanou akrobacii na renovovaném JAKu 11 na leteckých dnech.  Petr Poborský  po výborné sportovní kariéře  vystřídal po roce 1989 na postu vedoucího střediska Jaroslava Přikryla a trenérem se stal Stanislav Bajzík. Pod jejich vedením dosáhli akrobaté dalších skvělých úspěchů.  Petr Poborský posléze odešel k ČSA a létá nyní jako kapitán na Boeingu, byť je stále platným členem aeroklubu a  působí zde nyní jako  motorový instruktor a inspektor. 

Stano Bajzík po  odchodu Petra  Poborského převzal žezlo vedoucího střediska, které později specializoval na akrobatické. Pod jeho vedením se akrobaté začali zabývat i akrobacií na kluzácích a dosáhli zde dalších úspěchů, ale to je již jiná káva. Stano vedle své funkce vedoucího akrobatického centra a  trenéra akrobacie, vypomáhá aeroklubu rovněž jako motorový instruktor a inspektor a jeho pomoci si cení i plachtaři, kteří by se někdy vůbec nedostali bez pomoci střediskové vlečné do vzduchu. Stana můžeme vidět  každý měsíc na TV obrazovce jako hlavního rozhodčího světoznámého seriálu leteckých závodů Red Bull Air Race.

Výborně  si v akrobacii vedl i další člen  aeroklubu MT Josef Charvát. Krátkou dobu působil jako trenér reprezentačního družstva, později  působil jako zalétávací pilot Moravanu. Je obdivuhodné, že v této složité a nelehké činnosti pokračuje stále a v současné době zalétává novou Cobru u firmy Evektor, kterou se mu snad podaří dovést k úspěšné certifikaci.

Početnou skupinu tvořili parašutisté. Člen aeroklubu MT Antonín Novotný získal  za vynikající výsledky titul mistr sportu.  V roce 1986 začal skákat i Jiří Blaška. Na výsledkových listinách para soutěží se začala objevovat jména  J. Blašky, J. Gečnuka, J. Vedmocha, Lochmanové, J.Tesaře,  S. Marka. Jiří Blaška se stal uznávaným trenérem, Jiří Gečnuk s Jindřichem Vedmochem vybojovali tituly mistrů světa. J. Tesař se věnuje vývoji a výrobě padáků, S. Marek je ředitelem  firmy  MarS Jevíčko zabývající se vývojem, výrobou a prodejem padáků.

V roce 1975 se svých prvých juniorských plachtařských  závodů  v Příbrami účastní Jiří Štěpánek. Za zlepšující se výkony je v roce 1978 nominován do reprezentačního družstva v plachtění. V roce 1980 se stává mezinárodním mistrem Rumunska v plachtařském   mistrovství Rumunska v Iassy.

První  mamutí trojúhelník na trati 772 km

Prvního srpna 1982 uletěl Jiří Štěpánek na větroni Nimbus2b poprvé v Československu uzavřenou trať delší než 750 km. Na trojúhelníkové trati 775 km vytvořil dva nové čs. rekordy v rychlosti a vzdálenosti. V roce 1984 na třetím mistrovství Evropy v klubové třídě v jugosláv-ském Bledu získává stříbrnou medaili a stává se prvním vícemistrem Evropy.

Pokus o tisíc kilometrů

Pěkný kousek se  povedl v jedné aprílové sobotě v roce 1988. Večer před ní vše nasvědčovalo tomu, že 24. duben bude dnem D. V těch dobách bylo problémem získat povolení k letu, zvláště letělo-li se nad celou republikou. Vojenští dispečeři však rovněž podlehli našemu nadšení a přislíbili „otevřené nebe".  Byla to nádhera. Jiří Štěpánek a Václav Kollros na Nimbusech 2 spolu s Milošem Dederou na 16,6 metrovém „prodlouženém" Ventuse B uletěli volnou trať o délce 935 km a jen „krátký" dubnový den po téměř dvanáctihodinovém letu jim zabránil v uletění prvních tisícikilometrových tratí u nás. Točili Staňkov, Vyškov a Horažďovice a nakonec přistáli v Jihlavě několik minut před západem slunce. Do cíle zbývalo pouhých 90 km.

Dalších pět pilotů letělo uzavřený FAI trojúhelník 772 km s otočnými body  Staňkov, Chrastava a Hradec nad Moravicí.  Pavel Černý a Jana Vepřeková ustavili nové čs. rekordy, když všichni piloti letěli tuto trať rychleji než před šesti lety  Jirka Štěpánek.  Jana Vepřeková se stala prvou ženou u nás a pátou na světě, která tento mamutí trojúhelník obletěla. František Matoušek tuto trať uletěl dokonce se standardním Discusem CS. Jaroslav Vávra s Jozefem Kožárem byli rovněž mezi vyvolenými, kteří tuto trať tento den a poprvé v životě uletěli. Nejmladší členové reprezentace letěli „jen" 500 km. První „pětistovku" uletěli i  Hana Zejdová, Gabriela Beláková, Lenka Kučerová a Viliam Kubovčík s Milanem Meisnerem na  větroních standardní a klubové třídy.  Všichni piloti uletěli tuto trať rychleji než byl platný čs. rekord. Držitelkou nového rekordu se stala nejrychlejší G. Beláková. 

Nedařilo se jen Marii Kyzivátové. Naše nejlepší pilotka  se vydala  s dvousedadlovým Janusem a cestující A. Olžbutovou  rovněž na trojúhelník 750 km, bohužel se jí nepodařilo přeletět oblast s horšími meteo podmínkami kolem Prahy a nakonec přistála v Roudnici. Pokud by doletěla do Třebové, byly by to hned dva světové rekordy... Trať o délce 500 km uletěli i aeroklubáci Luděk Schneider a Radek Hučík na VSO10 spolu s Petrem Kernerem na L13 Blaník s cestujícím.  Tratě o délce 750 až 1000 km nebyly tehdy v Evropě běžnou záležitostí snad s vyjímkou H. W. Grosseho, který jich uletěl tehdy již 35, většinou však v Austrálii. První uzavřenou trať 1000 km uletěl v Evropě teprve  v roce 1975 právě H. W. Grosse. Bylo to  ve Finsku, kde je přece jen delší den a podmínky příznivější.

Mistr dlouhých tratí předává štafetu

Jirka Štěpánek korunoval své úsilí o dlouhé tratě v roce 1990. Na větroni standardní třídy Discus CS, vyrobeném v Orličanu Choceň, uletěl 19. května FAI trojúhelník 812 km s otočnými body Hradec nad Moravicí, Štúrovo, Sázava nad Sázavou.  Nejlepší umístění na mistrovství světa se mu podařilo rovněž ve třídě standardní na větroni Discus CS. Na 23. MS ve švédském Borlange v roce 1993 dosáhl 4. místa, po dlouhé době našeho nejlepšího umístění na světové soutěži. Pouze R. Měšťan na Démantu byl na 7. MS v Lešně 1958 (před 35 lety) s bronzovou medailí lepší. Po dlouhé roky byl po Jarmile Kupsové jediným třebovským zástupcem  v reprezentačním družstvu plachtařů. Je stálicí na plachtařském nebi, byť treninku již příliš úsilí nevěnuje a stará se spíše o výcvik a pokračování letecké tradice u svých synů. V roce 2004 se mu spolu s dalším členem našeho AK Michalem Lešingerem podařil ojedinělý úspěch. Oba piloti třebovského aeroklubu na Plachtařském mistrovství ve Zbraslavicích ve svých třídách  zvítězili.  Jirka Štěpánek na letitém Nimbusu2b třídu volnou a Michal Lešinger na  ASW15 třídu klubovou.

Nástup nové generace

Michal Lešinger se mezi plachtařskou elitu dostal poprvé a je zde důstojným  zástupcem aeroklubu MT a pokračovatelem tradice. Své první závody, Pohár Železných hor v roce 1990 v Podhořanech vyhrál ještě jako junior a od té doby se pravidelně účastní většiny domácích soutěží. Každoročně absolvuje tři až čtyři závody a tvrdě trénuje na svém soukromém větroni ASW15.  Stále častěji se objevuje na čelných medailových pozicích. V roce 2003 se mu podařilo uletět poprvé trať o délce 750 km.

S rekordním počtem téměř osmdesáti pilotů se po osmnácti letech konalo opět na letišti v Moravské Třebové Plachtařské mistrovství ČR, letos v neděli 25. května bude slavnostně zahájeno na letišti ve Starém Městě XV. PMČR.    

 Co říci na závěr? Tradice pokračuje - a kdo ví, možná se na staroměstském letišti za pár let setkáme na mistrovství Evropy či světa.                      Jaroslav VACH, Eva MAIXNEROVÁ

<<< zpět